2. kapitola Ve vůni kávy

Po době hraní si se vzhledem jsem ještě trochu doladila slova a nová kapitola s Lokim je tady, další dvě jsou v procesu ladění. Pokud se komentář tvářil sežraný, mám jen akční antispam a musím ho schválit ručně.

Příjezd Starka byl jedno velké překvapení. Přijel na svoje poměry nenápadně v autě, které snad musel vyválet v blátě, jak bylo pokryté zasychajícím bahnem, a bez své kovové zbroje. Papírové tašky plné čerstvého jídla mutantce doslova vecpal do náruče a ledabyle se posadil na kuchyňskou linku. Loki odložil sbírku zákonů týkajících se zbraní a při té příležitosti sjel Starka zamyšleným pohledem.

„Budu muset přehodnotit svůj názor na Shield. Takovou péči o blaho lady Zelenovlasé bych od této organizace nečekal,“ nahodil prince beze stopy posměchu v hlase.

„Steve tvrdil, že tomu, co tady uvidím, neuvěřím, ale tuhle tragickou ztrátu intelektu mi zamlčel. Jak dlouho vás tu, Loki, máme? Dva týdny?“ nerozpakoval se zarýt Stark.

Ten jen pokrčil rameny a pohodil hlavou směrem k mutantce. Ta v rámci bezpečnosti hosta zase přidala vrstvu tlumení. Zasyčel, opravdu zasyčel, pak trhaně vyrazil z obývacího pokoje na verandu, chtěl alespoň pocitově prchnout z jejího vlivu. Vynálezce vyrazil hned za ním.

„Tohle dělá pořád?“

„Jindy jiná intenzita.“

„To jsi teda pěkně v hajzlu.“

„Mohl bych ještě viset za nohu hlavou dolů ve studně.“

„Jistě by to dost lidí potěšilo.“

„Ale ji rozhodně ne. Očividně se tím spoutáváním nebaví.“

„A jediný člověk, na kterého je milá, je Nataša,“ zavrčel Stark.

„Tu přezdívku nemůže mít od narození. Kdybych se tak dozvěděl její pravé jméno, možná by se zatvářila jinak.“

„Pro počítačového génia mého formátu to bude hračka. Otázka zní, co za to.“ Ten dvojsmysl nešel přehlédnout, navíc doplněný jasným pohledem.

„Pokud bude ta studna někde blízko, klidně tam pár dní strávím, předpokládám, že takový Barton by to ocenil jako narozeninový dárek.“

„Zase tak osobní vztahy s ostatními avengery nemám.“

Na Lokiho tváři se objevil známý potměšilý úsměv. V papírovém domečku plném sledovacích zařízení to vypadalo konečně na nějakou zábavu.

Green Folio nalezla na verandě asgarďana ostražitě pozorujícího znuděného pozemšťana. Nekompromisně je oba dotáhla k večeři.

Ještě před usnutím zvládala rýpnutí ohledně prince ignorovat, ale ráno už ne. Opravdu to se spoutáváním jeho moci přehání? Copak stačí tak málo, aby vytvořila z elegantního protivníka nemyslící trosku? A nebylo to mířeno spíš na ni, jako na ženskou, co udržuje v chodu kávovary, vynáší koše a pak dostane rozkaz a jde spoutávat cizí schopnosti? Jistě mohla existovat samostatně a mít Shield jako vedlejšák, nebo zahodit běžný život pomocí meditace, ve které by dokázala přežít věčnost.

Pozorovala svůj odraz v zrcadle. Vlasy s pramínky v takových odstínech zelené, že si té barvy všiml i barvoslepý; pytlovité triko s dlouhým rukávem, které ale neskrývalo pořezané ruce, jak tomu bylo u několika mutantů; tvář bez výrazu, co se usmívá jen, pokud zdraví Natašu. Kupodivu je neseznámil nějaký společný úkol, ale sázka vyprovokovaná částí programátorské sekce s lidí z operačního působících na stejném patře. Zadání bylo jednoduché – přimět mutantku opravující kávovary k úsměvu za přítomnosti svědků z jiných pater. Black Widow přišla první a nabídla jí celý svůj podíl ze sázky za spolupráci. Pak se sem tam objevil ručně psaný lístek s informacemi ohledně otravných případů na hlídání.

Přetavila současnou směsici strachu a hněvu ve vše objímající klid, který vnutila celému domu. Mezitím Loki rozvalený na pohovce hledal něco zajímavého v právních předpisech upravujících využívání moří a oceánů. Dle střídání nejrůznějších kombinací vrstev tlumení, usoudil, že má lady Zelenovlasá velice kreativní den, nebo noc nestála za nic a tohle byla jistá známka nelibosti.

Nic. Půl dne už zabila, takže dostatečný důvod proč sáhnout po kofeinu. Do kuchyňky vtrhla jako uragán, naštěstí mocca konvičku a sáček kávy z malé pražírny nalezla rychle, ale mlýnek někam zapadl. Konečně ho našla. O půl hodiny později seděla u stolu s velkým bílým hrnkem plným nádherně vonící kávy.

Princ celou její akci poslouchal z bezpečí pohovky. Vůně kávy z kuchyně slibovala plnou chuť s tóny sušeného ovoce, takže uvažoval, jestli si o trochu neříci, jenomže instinkt radil neotravovat.

„Budu milá. Dostaneš celý hrnek, když vynecháš veškeré komentáře,“ prohlásila ostře a pak jemněji dodala: „Mé jméno je Green Folio, není to nic urážlivého, prostě se týká mé mutace.“

S naprosto kamenným výrazem vstal, vytáhl ze skříňky zelený šálek a přistavil ho na linku. Ukročil, aby měla celou plochu koutu pro sebe, a ona snad poprvé zatoužila po schopnosti číst myšlenky, zachytit svůj obraz v zrcadle někoho jiného.

Výlet do Brtnice 31. 5. 2015

Jsem členem Přátel Moravské galerie v Brně, což v mém případě znamená vlastnictví volné vstupenky na výstavy a informace o novinkách zasílané fyzicky poštou. Díky brožuře jsem se dozvěděla o autobusovém zájezdu na vernisáž výstavy Privátní Josef Hoffmann. Mluvila jsem o tom jednou s Gytuškou a pak na celou záležitost vesele zapomněla. Ostatně moje původní nadšení z volného vstupu pro dva lidi vzalo celkem rychle zasvé; vlastně jsem jej využila jen jednou.

Mám ráda secesi a nemyslím tím jen plakáty Alfonse Muchy. Asi je v tom i trochu nostalgie, protože je to poslední sloh, který kompletně zasáhl všechny oblasti umění, a doba nebyla ještě zasažena bolestí první světové války. Taky mám slabost pro čajové, poslední dobou taktéž kávové, nádobí a je mi docela jedno, jestli to je tisíc let stará čínská konvička nebo miska současného českého keramika. Pokud se oboje spojí do jednoho a navíc dotyčné nádobí působí krásně i dostatečně funkčně, jsem ztracena. Tohle se stalo v Uměleckoprůmyslovém muzeu při prohlížení díla Josefa Hoffmanna.

Zpět k samotnému výletu. Dostat se z Brna do Brtnice pomocí autobusu či vlaku po vlastní ose se ukázalo jako poněkud komplikované a tak daná akce zůstala ve výhledových plánech, dokud jsem nenarazila na možnost jet organizovaně s Moravskou galerií. Květen pomalu ubíhal, byl skoro konec měsíce a Gytuška se ozvala, jestli teda pojedeme, což mě konečně donutilo k akci a po telefonické zámluvě následovala koupě míst v autobuse. V neděli mě kupodivu přepadla cestovní horečka a probudila jsem se až moc brzo, což mi ovšem nebránilo následně poněkud nestíhat. (Hlavní důvod byla kabelka. Do elegantní bílé se mi všechno prostě nevešlo, takže jsem to musela předělat do velké tmavozelené.)

Odjezd autobusu byl ve 12 hodin z Husové, takže bylo podle všeho dost času na oběd v Bistru Franz na Veveří. Nebylo. Osobně bych to nazvala zákonem čajovny – pokud míříš z čajovny na pevně daný spoj, musíš chtít vyjít o hodinu dřív, protože jinak nestíháš. Nakonec jsme měly nějaké čtyři minuty zpoždění a celé zadýchané usedly na svá sedadla. Cesta příjemně ubíhala, dostalo se nám i přednášky o historii Brtnice a jako pěkný detail nás vezl pan řidič jménem Brtník.

Rodnný dům Josefa Hoffmanna

Rodnný dům Josefa Hoffmanna

Vernisáž výstavy probíhala v prostoru bývalé stodoly v českém i německém jazykovém provedení. (Moje němčina je značně zarezlá, ale sem tam slovíčka ještě dávám.) Padlo hodně poděkování, trochu vítek ohledně spolupráce s místní radnicí. 😉 Z mého pohledu bylo velice přínosné promítání fotek z minulých výstav před samotným zahájením. Následný raut byl zaměřen převážně na zabijačkové speciality a velice dobré koláčky (tvarohové minibuchty).

Jak stálá expozice, tak samotná výstava mě velice nadchly, i když jsem tedy čekala i nějakou tu konvičku.

Od velice milé pracovnice z pokladny jsme si nakonec nechaly vysvětlit cestu k zámečku a vypravily se na procházku po městě. Vlastně už mi k úplné spokojenosti chyběla jen zmrzlina, protože po obědě na sladké nebyl čas. K našemu příjemnému překvapení měla místní cukrárna otevřeno a tak se mé přání splnilo. Pořadatelka zájezdu ještě v autobuse varovala ohledně stavu obrazů v místním zámečku. Hm, zámeček by pravděpodobně potřeboval zásah restauratorů a pár miliónů na opravy, takže jsem neměla chuť fotit, protože tohle nebyla malebná zřícenina, jen to bylo prostě zanedbané. JInak je město pěkné, náměstí nic nehyzdí a vede zde i naučná stezka.

Při odjezdu jsme do autobusu nastupovaly mezi prvními. 😉

Ráda bych poděkovala Gytušce za milou společnost a velice příjemný výlet.